Rozhovor s Pavlem Michurou
Rozhovor s trenérem a novým členem výboru klubu Pavlem Michurou
Nebývá zvykem, aby v jednom klubu působili tři futsaloví trenéři s licencí. Ve Vítkovicích tak v současné době jimi jsou Radim Křižák, který má společně s Pavlem Němcem na starost A tým a brankáře. Dále Milan Novák, který je společně s jeho synem Tomášem a předsedou klubu Zdeňkem Tomčalem u žáků a dorostu. Třetím trenérem s licencí, který přišel našemu klubu od ledna letošního roku vypomoci, je Pavel Michura, jenž dostal na starost B tým, kde spolupracuje s Viktorem Josifidisem a Viktorem Urbanem. Pavel Michura do rozjetého soukolí futsalu v „Roubíčku“ skvěle naskočil a ihned zapadl. Jeho nadšení pro futsal nezústalo nepovšimnuto a tak dokonce dostal nabídku kandidovat do výboru klubu na podzimní valné hromadě. Tuto nabídku přijal a byl zvolen za člena výboru našeho futsalového klubu. Ač Pavel Michura vystupuje velmi skromně, ve futsale je již pěknou řádku let a mnohé zažil a prožil. A abych vám jeho futsalový život trošku přiblížil, kývl mi na dnešní rozhovor, který si nyní můžete přečíst.
Pavle, je mi ctí tě přivítat u dnešního rozhovoru, který probíhá v přestávce mezi zápasy druhého turnaje B týmu v Moravskoslezském krajském přeboru. Začněme pěkně po pořádku, jak to vlastně bylo se sportem u tebe od ranného dětství?
Otec chytal velký fotbal za Zárubek, takže ke sportu jsem měl od mala velmi blízko. První kontakt s míčem byl samozřejmě nejprve u baráku, ale pak ve 2.třídě k nám přišli náboráři z tehdejšího NHKG a já tam nakonec strávil fotbalové dětství. V dorostu jsem se pak ještě dostal na půl sezóny do Staré Bělé, ale ze zdravotních důvodů jsem si dal od sportu chvíli pauzu.
Bez sportu si ale dlouho nevydržel, co bylo pak?
Pak už byl futsal! Ještě v 16-ti letech jsem s partou kamarádů začal hrát za Sokol Vítkovice. Název týmu se pak různě měnil. Kolem roku 2000 nás vzal pod sebe futsalový Baník (DZ Prostor, IFTC, atd.) jako svoje „béčko“. Některé z nás zkoušeli do ligového A týmu a tam jsem také začal poprvé pořádně vnímat futsal futsalem.
No bodejď, vždyť v tehdejším futsalovém Baníku byly samé futsalové kapacity, na koho vzpomínáš z té doby?
Na trénincích nás vedli Vlasta Bartošek s Karlem Krakovčíkem. Od nich jsem poprvé vnímal špičkové trenérské futsalové metody a z nich jsem si také mnohé vzal i pro svůj pozdější trenérský posun.
Jaká byla další tvoje futsalová kariéra?
S nástupem do práce na NH, kde jsem začal dělat na směny, jsem se již tolik futsalu na vyšší úrovni nemohl věnovat. Nestíhal jsem všechny tréninky a bylo těžké se prosazovat v týmu, kde hrály takové persony, jako např. Marcel Rodek starší, Aleš Majkut či Jarda Harušťák. Další konkurence narostla po spojení s Mikeskou. Naše původní parta ze Sokola Vítkovice se nakonec znovu osamostatnila a hrála pak futsalové soutěže pod názvem Startronic Ostrava v krajském přeboru. Jenže kamarádi „stárli“, ženili jsme se nebo se začali věnovat jiným aktivitám a tak jsme více méně zanikli. Rok jsem si zahrál v týmu FC Nedohoda Ostrava a pak jsem šel vypomoci švagrovi do týmu FC Cobra Ostrava v nejnižší soutěži. Po problémech s kotníky jsem zde ale aktivní činnost na jaře tohoto roku přerušil a uvidím, co bude dál…
Takže to byla tvoje aktivita kolem futsalu, jako hráče, ale již nějakou dobu si také působil u futsalu jako trenér. Jak ses k trenéřině vlastně dostal?
Moji bratranci hráli futsal za United Frýdek – Místek a postoupili tehdy do divize. Po prohraném zápase s VŠB jsem se bavil s bratrancem, co a jak mohli udělat v zápase jinak. Zkrátka měl jsem na jejich hru své názory, navíc jsem již jisté zkušenosti ve futsale zřejmě získal. Tehdejší trenér United skončil a bratranci se o mě zřejmě zmínili a tak mi Martinem Sojkou z United bylo nabídnuto, jestli bych jim nepřišel vypomoci s tréninky. Kluky moje tréninky chytli, začali více vnímat futsalověji, zkrátka bavilo je to. Navíc jsme z divize postoupili do 2.ligy. Tam však bylo povinností mít již trenéra s licencí a tak jsem se přihlásil k trenérskému kurzu, který jsem úspěšně absolvoval. S United jsem byl dvě sezóny ve 2.lize a po sestupu ještě jednu sezónu v divizi. Jenže účast hráčů na trénincích i zápasech začínala být stále více mizernější, že už v podstatě nebylo koho trénovat a tak jsem k prosinci 2013 v United svoji trenérskou činnost ukončil.
Ale odpočinout jsme ti od futsalu asi moc nedali? V „Roubíčku“ se rádi obklopujeme lidmi, kteří pozitivně smýšlejí s futsalem, chtějí něco dokázat, zkrátka baví je to a ty jsi byl v našem hledáčku již delší dobu. Takže co ty a „Roubíček“?
V lednu 2014 mne oslovil Honza Tesař, zda bych nešel vypomoci B týmu Vítkovic a já na tuto nabídku kývl. Bylo vidět z venčí, že se tady v Roubu dělá futsal moc dobře, o chod klubu se stará hodně lidí, je tady spousta mladých hráčů a hlavně jsou tady ambice něčeho dosáhnout a to mne lákalo.
Tvůj přínos pro klub ocenili mnozí hráči, ale také i funkcionáři klubu a když již nechtěl dále do výboru kandidovat Víťa Josifidis, byla ti kandidatura nabídnuta. Ty jsi ji přijal a nakonec si byl zvolen novým členem výboru klubu.
Převzal jsem více méně roli po Víťovi Josifidisovi, který i jako nečlen výboru dává futsalu stále hodně. Budu se však snažit klubu být co nejvíce nápomocen, co to jen s ohledem na mé rodinné a pracovní povinnosti půjde. Vždyť je tady v „Roubíčku“ tolik zápalu pro futsal, tolik mladých hráčů s ambicemi, se kterými je radost pracovat. Líbí se mi výchova vlastních odchovanců, práce s dětmi a mládeží a vůbec celkově, jak se tady futsal dělá a já bych chtěl být toho nadále aktivně účasten.
Tak to byla Pavle moc pěkná slova závěrem tohoto rozhovoru. Já ti musím poděkovat za tvůj přínos pro klub a také za dnešní rozhovor. Ať se ti daří, jak v osobním, tak i v tom futsalovém životě a doufám, že všichni společně, a i vy ostatní, co nám ještě chcete pozitivně s futsalem v našem klubu pomáhat, mnohé dokážeme…
-zt-